Začátek historie ostrostřeleckých spolků spadá do období vrcholného středověku. Mnohá města, která v té době neměla stálou vojenskou posádku, začala zakládat spolky střelců z řad měšťanů. Tyto spolky pak sloužily na obranu města, ale také se účastnily různých tažení mimo region. Často sloužily jako pomocná část vojska, jak tomu bylo například ještě za napoleonských válek. Střelecké společnosti plnily i reprezentativní funkci, a to tak, že se zúčastňovaly nejrůznějších slavností ve městě a nemohly nikdy chybět při vítání významných osobností ani při oslavách různých výročí města, státu a panovnického domu. Mimo to konali střelci i různé povinnosti jako byl dozor při trzích a strážní služba, protipožární hlídky, pomoc při hlášení požáru a podobně. Střelci se cvičili ve střelbě do terčů a pořádali také různé střelecké soutěže.
Zvláště 16. století bylo nejslavnějším obdobím střeleckých sborů. Tehdy střelecké spolky byly významným vojenským prvkem v systému obrany země. Během třicetileté války a po ní, kdy města ztratila obranný a pevnostní význam a války se přesunuly do volného terénu, do pole, ztrácí v této době střelecké sbory pozvolna na významu a tím i na vojenské prestiži.
Přesto si měšťanský stav své privilegium nosit zbraň a sdružovat se žárlivě střežil i během 17. a 18. století. Velkou slávu zažily potom ostrostřelecké spolky v průběhu 19. století, kdy už nešlo příliš o bojování, jako spíše o osobní prestiž. Členství v takovém spolku bylo neobyčejnou výsadou a přijímáni byli pouze vážení občané města. Ostrostřelci patřili ke koloritu obce, měli své spolkové klubovny, střelnice, sály i hospody.
Střelba „ku ptáku“ je poprvé uváděna již ve 12. století v belgických Antverpách. Odtud se přes západní Evropu, Polsko a Slezko dostala do Čech. Konala se většinou o letnicích (ve svatodušní pondělí) a trvala až sedm dní. Jak taková střelba vypadala? Na volné louce za městskou bránou nebo v parkánu byly vztyčeny jedna až tři tyče vysoké 5−10 metrů s volně zavěšeným vyřezávaným nebo z kusů dřeva slepeným ptákem v různých barvách, nejčastěji v podobě orla s rozpětím křídel od 60 do 100 centimetrů. Střelba z luků nebo kuší na vzdálenost 30 až 100 kroků byla zahajována buď úřadujícím králem, nebo význačným představitelem města. Po nich následovali jednotliví střelci v určeném pořadí. Ten kdo sestřelil levé křídlo, získal titul levého maršála a obsadil třetí místo. Střelec, který sestřelil pravé křídlo, získal titul pravého maršála a byl druhý v pořadí, ten, kdo sestřelil tělo, se stal tzv. ptačím králem (Vogelkonig) pro celý příští rok a po skončení střelby byl veden ve slavnostním průvodu za střelnice do města, kde byla střelecká slavnost zakončena hostinou.
Střelba „ku ptáku“ byla nejen hlavní střeleckou slavností před vznikem střeleb královských a zábavou pro ozbrojené obyvatele města, ale byla rovněž součástí výcviku obyvatelstva ve střelbě, protože vrchnost měla zájem, aby co největší počet měšťanů uměl zacházet se zbraní pro případnou obranu města.
Kněží a nábožní, starosvětští mravokárci tepali střelbu ku ptáku na svatodušní svátky jakožto urážku svatého Ducha v podobě holubice.
Nejznámější střeleckou soutěží byla střelba „ku ptáku“. Tu pak vystřídala každoroční střelba do malovaného terče. Střílelo se vždy ve svátek Božího těla, odtud pochází pořekadlo – ran jak o Božím těle. Vítěz kromě trofejí získával i značná privilegia. Později bylo vítězství spojeno s povinností opatřit terč příští rok. Střelbu „ku ptáku“ popisuje Čeněk Zíbrt v roce 1950 v knize Veselé chvíle v životě lidu českého: „Oblíbenou zábavou střelců a později ostrostřelců o letnicích byla střelba „ku ptáku“ a mostečtí ostrostřelci nebyli žádnou výjimkou. Vítěz střelby byl poctěn názvem „ptačí král“. Na jeho oslavu se pořádaly slavnosti a radovánky. Čechům se patrně zalíbila tato zábava, kdy se slavila památka sv. Ducha v podobě ptáka holubice. O letnicích stavěli bidlo, upevnili naň ptáka (místo živého býval později toliko dřevěný) a stříleli o závod. Později skupili se střelci v cechy, volili si po cizím zvyku krále, který totiž ptáka sestřelil, a pořádali pravidelně o letnicích veřejné slavnosti, při nichž nosíval král jakožto odznak svého vítězství stříbrného ptáka na prsou, zavěšeného na řetězu. Po vsích v krajích českých na letnice bavil se lid jízdou, honěním, koupáním králů, průvody a tanci královniček – po městech hodnost královskou, s odznaky vznášeli na krále ptačího při střeleckých zábavách. Lid venkovský slavil krále letničně, rusalně − cechy městské krále ptačího! Letnice byly věnovány hrám a zábavám králů a královniček“
Ze světských mravokárců nejtrpčeji psal o střelbě lékař Guarino za doby Rudolfa II.: „V této době skoro každý se takového střílení „ku ptáku“ a k terči dotýká, maje za to, že ve vojně bude uměti lépe vítati nepřítele střelbou − ale nepřítel nebude tak tiše státi jako terč; mimo to střelci se střelbě ani dobře nenaučí, poněvadž už před střelbou se dobře napíjejí, čímž dostaví se jim dvojnásobných očí, a oni daleko se terče míjejí.“
Střelba „ku ptáku“ charakteristická pro 15. a 16. století byla provozována jako lidová slavnost v Německu ještě v 19. století. V poslední době se tato tradice pomalu vrací i do českých zemí, i když většinou jen jako součást střeleb střeleckých nebo ostrostřeleckých spolků a společností. Na střílení „ku ptáku“ se zachovala zajímavá památka. V Historickém ústavu akademie věd v Praze se nachází veduta města Mostu od Jana Willenbergra datovaná rokem 1602. Na vyobrazení se za městskou branou směrem k hradu Hněvín nachází konstrukce připomínající vahadlo, která mosteckým střelcům sloužila k zavěšení terče při střelbě „ku ptáku“. Je to potvrzení že tato zábavná střelba se v Mostě provozovala ještě na počátku 17. století. V Mostě je doložena ozbrojená občanská stráž již ve středověku a podle V. Schildbergera byl c. a k. privilegovaný ostrostřelecký sbor Most zřízen v roce 1520. Po první světové válce se vznikem nové republiky ostrostřelecké sbory povětšinou zanikají. Například v Mostě ostrostřelci dále existují až do roku 1927 jako Střelecký spolek.